Dědic Světla - III. Konec je jen začátek něčeho dalšího...

III. Konec je jen začátkem něčeho dalšího…

Zběsile mrkal očními víčky a snažil se tak zabránit krvi a potu, aby mu nedráždily oči. Stejně mu to příliš nepomáhalo, i když i oči se samy začaly bránit přívalem slz. Přesto se pokusil naposledy sebrat rozum do hrsti a volným cípem trika, jehož původní barva už byla opravdu k nerozeznání, se snažil zastavit krvácení. Látka však pomohla jen na pár sekund a hned jí červená prosákla. Vzal jiný suchý a pokud možno čistý kousek bavlny, ale ani ten nejevil žádné známky užitku. Vztáhl ruce pro další pokus, ale v půli cesty mu paže únavou padly opět k tělu a už se ani nesnažil je znovu zvednout.
Chvíli naprosto jasně vnímal pobavený chechot Smrtijedů opodál, za pár vteřin zase přivřel oči a jediné, co dokázal zaregistrovat ve svém omdlévajícím mozku, byl stále se zpomalující tlukot vlastního srdce. V další chvíli relativního vědomí však žádný smích už nezaznamenal. Ani nemohl. Smrtijedi si totiž uvědomili hrozící nebezpečí – Pán jim dal příkaz přivést Pottera, ale zdůraznil jednu podmínku – zatím živého. A teď jim právě chlapec umírá před očima.
Jeden z nich se konečně vzpamatoval, přešel k Harrymu a chystal se na něj vyslat povzbuzující kletbu, přece jenom když Potter umře až Pánovi před očima, nemůže svým služebníkům nic vytknout. Když však napřimoval hůlku, ozvalo se na druhém konci palouku vykřiknutí formule jiné, namířené právě na hlouček Smrtijedů.
Všichni se otočili za hlasem a spatřili skupinku kouzelníků, členů Fénixova řádu. Hnali se za nimi neuvěřitelnou rychlostí a první salvu kleteb následovaly hned další.

Harry to vše pozoroval se sklopenými víčky a stěží se držel při vědomí. Právě jeho tělem probíhala silná vlna úlevy a naděje, že to všechno skončí, že bude zase v Doupěti s Weasleyovými s hrnkem horkého kakaa v ruce. Zároveň s ní ho zaplavil jiný, naprosto odporující pocit. Tušení, že přišli pozdě…

Je tohle to, čeho se mnozí lidé bojí? Je to právě to, co se teď děje s jeho tělem? Ne, to rozhodně není ono, on přece neskončí takhle. Slavný Harry Potter – chlapec, který přežil; přece nemůže zůstat někde nabodnutý a bezbranný ke svému okolí, tohle prostě nejde. A i kdyby se tahle situace někdy odehrávala, nějak by se z ní rozhodně dostal, jeho pověstné štěstí by zasáhlo a stal by se přinejhorším zázrak… Zvedl v naději zrak ke skupince bojujících kouzelníků a uvědomil si, jak daleko od něj ještě jsou. Kolik Smrtijedů musejí ještě přemoci, než se dostanou až k němu a pomohou mu. Další vlna bolesti projela jeho tělem, směřující od rány na boku až po konečky prstu. A pak mu to došlo:

Přišli pozdě. Už nikdy hrnek kakaa neochutná…

Co se člověku vlastně v takové chvíli honí hlavou? Harry kdysi slyšel, že před očima toho nešťastníka proběhne celý jeho život. On však nedokázal přesně definovat své pocity. Zaplavilo ho totiž jejich tak nepřeberné množství, že je nedokázal ani rozeznat. Ano, rozhodně viděl jako v nějakém filmu nejdůležitější okamžiky jeho života, ať už šťastné, nebo naopak, ale rozhodně by se teď nenazval nešťastníkem. Vzpomněl si totiž na jednu větu, jejíž význam mu nikdy nebyl tak blízký, jako právě teď: Pro spořádanou mysl je smrt jen další velké dobrodružství.
Harry se teď jako spořádaná mysl rozhodně necítil, avšak souhlasil, že následující okamžiky slibují dobrodružství, snad větší než všechny, co zatím zažil. Neměl už čas přemýšlet o svém životě, o tom, co se mu v něj podařilo a co ještě nestihl udělat. V jeho mysli nebylo místo pro nic jiného, než pro očekávání konečného odpočinku po velice strastiplné cestě, který si určitě zaslouží. V tuto chvíli neuvažoval nad tím, že všechny zklamal, že jako vyvolený nesplnil úkol, který mu byl přidělen. Jeden obraz však na chvíli zastínil všechny jiné pocity. Obraz jeho nejlepších přátel, Rona a Hermiony, jak se na něj smějí a mávají mu a najednou se od nich cítil tak vzdálený… Výčet dalších tváří mu plně zaměstnal mysl – Ginny, Brumbál, Remus Lupin, všichni Weasleyovi, Neville, Lenka, jeho bradavičtí profesoři i spolužáci… a Sirius. Ten jako by mu však teď byl blíž než kdykoli v posledních týdnech. A když si vzpomněl i na další dvě osoby, které měl nadevše rád, jeho koutky úst se stočily do sotva znatelného úsměvu.

Vždyť on se s nimi konečně uvidí…

Z posledních sil zvedl hlavu a pohlédl do očí Hermiony, která ho neustále pozorovala zpod stromu s Ronem opřeným o své rameno. Dívala se na něj se směsicí strachu a úlevy, ale když zahlédla v jeho očích tu spalující bolest a nepochopitelnou radost, prostoupila jejím tělem podvědomá vlna hrozné předtuchy. Náhle mezi ně vstoupila zahalená postava v černém a přerušila tak jejich oční spojení. Přistoupila k Harrymu a bokem od bojujících kouzelníků se s ním přemístila pryč.

* * *

Belatrix se znepokojeně ohlédla na chlapce ve svém náručí a okamžitě ho pustila na kamennou zem. Rozhodně ještě v lese vypadal, že už moc dlouho nevydrží a přemístění mu asi příliš nepomohlo. Nechtěla si ani představovat, jak by ji Pán potrestal, kdyby nesplnila úkol. Přiložila prsty k jeho krční tepně a snažila se nahmatat tep. Po chvíli vztekle zařvala a bezmyšlenkově surově kopla do bezvládného těla pod sebou. Nenahmatala jej.

Chlapec byl mrtvý.
* * *